Marek, 5. kapitola
1. Tedy přeplavili se přes moře do krajiny Gadarenských.
2. A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal člověk z hrobů, maje ducha nečistého.
3. Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo mohl řetězy svázati,
4. Proto že často byv pouty a řetězy okován, polámal řetězy, a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho skrotiti.
5. A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením.
6. Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu,
7. A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tě skrze Boha, abys mne netrápil.
8. (Nebo pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto.)
9. I otázal se ho: Jakť říkají? A on odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, nebo jest nás mnoho.
10. I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny.
11. Bylo pak tu při horách stádo vepřů veliké pasoucích se.
12. I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů, ať do nich vejdeme.
13. I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové nečistí, vešli do těch vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře, (a bylo jich ke dvěma tisícům), i ztonuli v moři.
14. Ti pak, kteříž ty vepře pásli, utekli, a oznámili to v městě i ve vsech. I vyšli, aby viděli, co by to bylo, což se stalo.
15. I přišli k Ježíšovi, a uzřeli toho, kterýž býval trápen od ďábelství, an sedí, odín jsa, a maje zdravý rozum, toho, kterýž míval množství. I báli se.
16. A kteříž to viděli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž měl ďábelství i o vepřích.
17. Tedy počali ho prositi, aby odšel z krajin jejich.
18. A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen býval od ďábelství, aby s ním byl.
19. Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak veliké věci učinil tobě Pán, a že slitoval se nad tebou.
20. I odšel, a počal ohlašovati v krajině Desíti měst, kterak veliké věci učinil mu Ježíš. I divili se všickni.
21. A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A byl u moře.
22. A aj, přišel jeden z knížat školy, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho.
23. A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Poď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa.
24. I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskl jej.
25. (Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let,
26. A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla,
27. Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu po zadu, a dotkla se roucha jeho.
28. Nebo řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu.
29. A hned přestal krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého.
30. A hned Ježíš poznav sám v sobě, že z něho moc vyšla, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého?
31. I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
32. I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která to učinila.
33. Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu.
34. On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.)
35. A když on ještě mluvil, přišli z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra?
36. Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř.
37. I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu.
38. I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi.
39. I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať děvečka, ale spí.
40. I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela.
41. A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi. Což se vykládá: Děvečko, (toběť pravím), vstaň.
42. A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým.
43. A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti.